Malování – Rokoko.
Rokoko (1680-1750) se často nazývá “lehčí verze baroka”. Zachovává bohatství barokního stylu, ale zabývá se triviálním tématem. Typické rokokové dílo je světlé, jemně malovaný výjev ze života královského dvora.
Rokoko – stylistický trend, zejména v interiérovém designu, ornamentyce, umění a malířství, objevující se v evropském umění v letech ca. 1720-1790. Trend rokoka vyniká i v dějinách literatury.
Někdy považován za závěrečnou fázi baroka, ve skutečnosti k tomu zaujala protipól. Vzpíralo se to pompézním ceremoniím, monumentalismus a oficiální charakter stylu Ludvíka XIV, sklon k větší intimitě, smyslnost, sofistikovanost a určitá sentimentalita. Vyznačoval se lehkostí a dekorativními formami, volné složení, asymetrie a plynulost linií i exotické motivy (np. čínština). Rokoko se nejsilněji rozvinulo ve Francii a bylo spojeno především s dvorským životem.
Předehrou rokoka bylo období regentství Filipa Orleánského ve Francii (1715-1723), při níž vznikala díla větší volnosti a dekorativnosti. Vzkvétala za Ludvíka XV; tehdy se také rokoko rozšířilo po celé Evropě, zejména v Bavorsku, Prusko, Rakousko, Česká republika, Saska, ve Slezsku, v Polsku a Rusku.
Jak již bylo zmíněno, Z odporu k tomu vyrostlo rokoko, vlády Ludvíka XIV. 17. století, nazývané historiky “skvělé století” skončil ve znamení oslabení moci Francie, která byla donedávna faktickým arbitrem Evropy, moc diktující svou vůli prostřednictvím vojenské síly, ekonomické a kulturní[4]. Zrušení ediktu Nantes vedlo k emigraci z Francie ca. půl milionu hugenotů, a v důsledku toho k ekonomickému oslabení země; neboť to byli z velké části řemeslníci, bankéři a specialisté pracující v manufakturách. Tyto události a následné války vedly ke kritice Krále Slunce.
Ve Francii v jeho době dominovalo baroko v klasické verzi, sahá až ke starodávným vzorům. Běžně používaný styl však začal narážet na odpor, kupř. Charlesa Perraulta. Také na konci 17. století vypukl spor mezi poussinisty (klasika, pojmenovaný po Poussinovi) a rubensisté (koloristy). Poslední fáze vlády Ludvíka XIV. se stala dobou rostoucích nepřátelských nálad vůči oficiálnímu umění. Soud ve Versailles byl také kritizován, počítání dokonce 10 00 lidí a vstřebávání 10% státní rozpočet[5], zaneprázdněn nepřetržitými plesy a oslavami. Postupem času se také stali přísnějšími a bontoničtějšími. Stárnoucí vládce, pod vlivem markýze de Maintenon, upadl do fanatismu, omezující svobodu života svého soudu.
V r zemřel Ludvík XIV 1715 rok. Následníkem trůnu byl jeho pravnuk Ludvík XV, mít pak 5 lat. Během nezletilého věku nového krále (dělat 1723) Vedl Filip Orleánský; období tohoto regentství je považováno za první fázi rokoka. Filip Orleański přesunul své sídlo do Paříže, což mělo za následek návrat dvořanů z Versailles do hlavního města a vznik specifického, čilý společenský život. Záštita nad intelektuální a uměleckou kulturou přešla z rukou panovníka do rukou aristokracie, buržoazie a intelektuálové. Opozice vůči minulé době měla za následek změnu morálního postoje, z velké části poháněné ženami. Celá rokoková atmosféra byla podřízena touhám ženy, od ní, nebo alespoň pro ni byl vyroben[6]. Bylo postaveno mnoho salonů – jemné místo, brilantní diskuze, vyžadující od hostů kultivovanost a vhodné společenské formy. To bylo doprovázeno uvolněním morálky, specifická reakce na zbožnost Ludvíka XIV, vyjádřeno např. v okázalých mimomanželských poměrech Filipa Orleánského. Regentův příklad nemohl nechat jeho poddané nedotčené. Tváří v tvář “prostopášnost” atraktivních lidí, tak kritizován v pozdější době, bylo to spojené s touhou užít si radost okamžiku, protože jak uvádí Beaumarchais, neznámý, svět vydrží tři týdny. Tuhé oslavy vystřídaly hry, tanec, maškarády a četné slavnosti. Rokokové atmosféře proto dominovala rafinovanost, duch erotiky a žen.
Rokokový styl ukončil sílící klasicismus, posílena archeologickými nálezy starověkých staveb. Ve Francii, tradičně připojen ke klasickým hodnotám, tento trend se prosazoval zejména v literatuře, s Encyclopaedia d'Alembert a Diderot v popředí. Za konec rokoka se považuje vypuknutí francouzské revoluce v r 1789, nicméně už o něco dříve byly výrazné známky konce jedné éry. Ostatně v 1784 Jacques-Louis David namaloval Přísahu Horatiů – stěžejní neoklasické dílo. Někteří umělci pokračovali ve své tvorbě v rokokovém duchu, byly to však jen malé pozůstatky minulé éry. Takovou stopou byl i trend sentimentalismu.
Umění bylo výrazem nového životního stylu. Místo vznešenosti a pompéznosti je tu sofistikovanost a lehkost, jak v oblasti architektury, malování, stejně jako řemesla.
V malířství se objevil styl zcela odlišný od barokního. Předmět se změnil, technika, barvy, formát. Obrazy byly malovány lehce a jemně; barvy jsou světlé. Pokračovalo ve vytváření mytologických obrazů, ale nejčastěji místo Dia, Atény jsou mocné, zjevili se bohové lásky: Afrodita a Eros a Dionýsos. Dominovala však témata spojená s hrami a společenským děním v lůně přírody, s hrdiny v soudních kostýmech (takzvaný. galantní dívky), nebo pastorační (takzvaný. Zahradní slavnost). Malovaly se i maškary, divadelní představení, scény z commedia dell arte a performance s erotickým podtextem. Portrét byl populární, odlišná od baroka, dominují obrazy žen. Bylo to intimnější, často malých rozměrů a provádějí se např. pastely.
Rokoko, přítomen v Polsku od dob srpna Silného, se v malbě projevil velmi málo. Většinou je tvořili cizinci, zatímco místní umělci zůstali v pozdně barokním trendu nebo se přiklonili ke klasicismu Marcella Bacciarelliho. Jean Pierre označil svou přítomnost v Polsku (Jan Piotr) Norblin (1745-1830), přinesl 1774 ročník Czartoryského. Vedle fete galante ve stylu Watteau, Norblin vytvořil četné kresby a malby dokumentující aktuální dění v zemi, různé lidské typy a žánrové scény. Zůstali také v Polsku: Giovanni Battista Lampi (1751-1830), autor portrétů a Giuseppe Grassi (1758-1838). Z polských umělců pouze Kazimierz Wojnakowski (1771-1812) v některých dílech ukázal souvislosti s rokokovou malbou.