Malování – Romantismus.
Revoluční události ve světě změnily umění ve všech jeho projevech. Nastala doba romantismu (1800-1840). V malbě se to projevilo rozmáchlými tahy štětcem, turbulentní a dramatické téma akcentující umělcovu osobnost. Často vznikala velká expresivní plátna o aktuálním politickém dění (Eugene Delacroix) a dynamické krajiny (jako Turner). Právě v romantismu leží zárodek budoucího expresionismu.
Romantismus (z francouzské římské – spojené s rytířskou poezií, samotný název odkazuje na latinský název Říma – Romové) – tento název se už léta používá k popisu epochy v dějinách evropského umění 90. 18. století až 40. XIX století.
Je chápán jako ideologický proud, literární a výtvarný, který se vyvíjel především v západní Evropě a projevoval se především v poezii, malba a hudba. Romantismus nepokrýval všechny oblasti výtvarného umění a nevytvářel jednotný styl, proto nepředstavuje epochu ve všech oblastech umění.
Charakteristický.
Nejcharakterističtější rysy a jevy, spojené s romantismem a romantickými díly:
odevzdání pocitu, intuice a víra nad rozumem; opozice vůči osvícenskému racionalismu,
protest proti klasicismu a harmonii,
protest proti feudální podobě státu
individualismus,
vzpouru proti kánonům a konvencím,
tajemství, fantastický; omluva Imaginace jako tvůrčí síly člověka a jediné skutečné reality
láska ke svobodě (národně osvobozenecký boj),
fascinace vitalitou přírody,
historismus (především renesance zájmu o gotiku a novogotiku); “temnota středověku” byly reakcí na osvícenský racionalismus a lásku k řádu
orientalismus (zájem o vzdálené země. Dálný východ),
lidový (časté jsou odkazy na legendy, projde, starověké mýty a pohádky), lidovectví,
mysticismus (zastoupené zejména umělci jako např: William Blake nebo Juliusz Słowacki),
mesianismus (v Polsku zastoupená t. zv. Kruh Boží věci Andrzeje Towiańského),
byronismus (termín převzatý ze jména anglického představitele romantismu George Gordona Byrona),
valueryzm (termín převzatý ze jména hlavní postavy v epistolárním románu Johanna Wolfganga Goetha Smutek mladého Werthera),
prometeismus, Wallenrodismus.
Hnací silou romantismu je touha po rajském světě, vyhledávaný mimo nudný každodenní život, pocit beznaděje, specifické odcizení od davu “jedlíci šedého chleba”, usilující o naplnění, a dokonce se spálit při hledání ideálu, většinou dokonalá láska.
Byly rozlišeny následující fáze romantismu:
raný romantismus (o 1789-1804),
plné romantiky (o 1804-1815),
pozdní romantismus (o 1815-1848).
Malování.
Malba období romantismu není jednotná. Některé rysy malby této doby však lze rozlišit na základě těch předních, hlavní a nejvýznamnější umělci tohoto trendu, jako je sytá barva, kontrastní šerosvit, měkké modelování, zdůraznění texturních hodnot plátna a zvýšení dynamiky kompozice. Někteří umělci přitom zůstali věrni ideálům klasicismu a realismu.
Jsou považovány za předchůdce romantismu: Johanna Heinricha Fussli (protože používal barvy a výraz blízké té době) a Francisco Goya. Pro umělce, kdo nejlépe vyjadřuje romantické představy, je považován za německého krajináře Caspara Davida Friedricha, vyznačující se nokturny, vyobrazení ruin, hřbitovy, rozbité lodě, svítání a západy slunce. V Anglii v této době působí i další čtyři krajináři: Samuel Palmer, Richard Parkes Bonington, John Constable a William Turner, ve Francii, zatímco Théodore Géricault a Eugene Delacroix, Nazaréni byli v tomto období v Německu aktivní: Friedrich Johann Overbeck, Franz Pforr, Peter von Cornelius, Julius Schnorr von Carolsfeld. Nejvýraznějším polským romantickým malířem byl bezesporu Piotr Michałowski, které kromě vynikajících portrétů, vytvořil bitevní scény a obrazy koní. Za zmínku stojí také Walenty Wańkowicz a jeho slavný obraz Mickiewicz na Judské skále.
Barbizonci, “Barbizonská škola” – skupina francouzských malířů v letech 1830 – 1860, SZO “odešli na venkov” při hledání malířských námětů – hlavně pro krajiny.
V mnoha ohledech lze říci, že Barbizoni představovali jakýsi obrazový romantismus. K této tezi se přiklánějí: vášeň pro místní krajinu, sentimentální přístup k námětu nebo volné tahy štětcem odrážející malířovy emoce. Významné je i ideové pozadí hnutí, bezpochyby romantické. Skupina malířů, pod vedením Theodora Rousseaua (1812 – 1867), utekl z rozlehlého města na venkov, vyhnout se dehumanizaci vlastní civilizaci. Jako místo svého útočiště si vybrali vesnici Barbizon nedaleko Fontainebleau, kde mohli volně hledat inspiraci v přírodě při procházkách v místních lesích. Většina Barbizonů se do vesnice přistěhovala v letech 40. XIX století.
Krajináři z Barbizonu používají klidnou paletu zemitých barev, a trpělivým nanášením barevných skvrn a pruhů získávají efekt mihotavého světla mezi větvemi stromů. Čerpají z přírody, pozdější zušlechťování plátna v ateliéru. Plátna jsou obvykle malá (až metr široký).
Těžko mluvit o jasné individualitě jednotlivých umělců. Někteří malíři preferovali čistou krajinu, jiní se rozhodli zobrazovat zvířata, np. krávy nebo lesní zvířata. Jiní se obracejí k naturalismu, zobrazující výjevy ze života místních rolníků.
Kromě Theodora Rousseaua malovali v Barbizonu následující umělci: Antoine Louis Barye (1796 – 1875), Narcisse Diaz de la Pena (1807 – 1876), Konstantní Troyon (1810 – 1865). Známější pro jiné aspekty své práce, i když spojený s Barbizonci, nechyběli ani realisté Jean-Francois Millet a Gustave Courbet.
V dnešní době je těžké dívat se na něžnou krajinu Barbizonců jinak než stejně “Normální” obrázky Johna Constablea – spíš jako řemeslo, než pro umění. To je však způsobeno pouze našimi zvyky a představou, která nad námi visí “kýč”, díky čemuž to všichni hodnotí nízko “krajiny”. Bydlení v malé francouzské vesničce však stojí za to si malíře zapamatovat minimálně ze dvou důvodů.
Za prvé, protože se přesto vyznačovaly značnou inovací, a některé Rousseauovy obrazy lze s jistotou nazvat impresionistickými: 30 let před jeho oficiálním uvedením na trh. Barbizonci také přirozeně nastavují dosti vysoký technický standard krajiny, kterou jen o mnoho let později vytlačila masová malba “pohlednice”.
Za druhé, ideologický základ, která stála za jejich útěkem z civilizace, není při hodnocení tohoto pohybu bezvýznamná. Dodnes se mnohé trendy v malbě nevysvětlují jejich estetikou, ale základní ideologie. Operační umění by bylo sotva minutou matematických výpočtů, nebýt estetických konceptů za tím. Specializované práce by byly čiré bláznovství, nebýt manifestu Lucia Fontany. Stejně tak Barbizonci, tím nejjemnějším možným způsobem, se nám dnes jeví jako skupina klidných malířů, kteří se nechtějí účastnit romantických bojů na život a na smrt a ideologického křížení mezi akademiky a prerafaelity. Raději v klidu ukazovali přírodní krásy lesa, který nevyžaduje technický ohňostroj.