Ikona

Slovo ikona pochází z řečtiny eikon – "Obraz”, "obraz”. Původně v Byzanci se tímto termínem označovaly náboženské obrazy, obojí v malbě na tabuli, a zeď. Současníci, mluví o ikoně, znamenají především první význam. Ikony vždy zobrazovaly světce, přitom být zároveň, ve východní církvi, kultovní obrazy a předmět duchovní kontemplace. Duchovní a tělesná pocta byla vzdávána nejen ikoně, ale obraz světce, která na něm byla, což bylo posvěceno usneseními zastupitelstev, zejména Nicejský koncil s 787 r. Tehdy se to našlo, že možnost předvádět kultovní obrazy vyplývá z Vtělení Božího slova a je jednou z tradic církve. Protože kultovní umění bylo omezeno dogmaty, o jeho podobě rozhodovali teologové, zavazující umělce k dodržování ikonografického a barevného kánonu. Byla to záruka, že obraz bude podobný originálu. Nejvíce byly ceněny staré a zázračné ikony. Prvními ikonami měly být obrazy Panny Marie, maloval sv.. Luke, a obraz Krista, není vytvořena lidskou rukou.

Křesťanská ikonopisecká tradice pravděpodobně sahá až do Egypta, kde od 1. do 4. stol. byly pořízeny hrobové portréty, tedy vztahující se k posmrtnému životu, zpravidla zobrazující obraz zesnulého (takzvaný. Fayumské portréty). Nejstarší dochované ikony, vyrobeno technikou enkaustiky a tempery na dřevěných deskách (sólo nebo přikryté plátnem), pocházejí z kláštera sv.. Kateřiny na hoře Sinaj. Enkaustika byla malířská technika, ve kterém byl použit včelí vosk jako pojivo, za horka smíchaný s barevnými pigmenty. To mělo za následek trvanlivost a odolnost proti vlhkosti, a jedinou slabinou byla reakce na vysoké teploty. Tato technika byla používána již ve starověkém Řecku a Římě. Temperová metoda byla zase založena na použití organického pojiva (m.in. protein, žloutek, mléko, pryskyřice smíchaná s barvivem), někdy pokryté voskem. Zatímco enkaustická metoda poskytla efekt lesku a intenzity barvy, tolik byly temperové ikony nudné, a jejich barvy jsou tlumené. Metoda tempery byla nejpoužívanější technikou.

Ikonomalba se rychle rozšířila v obřadech východní církve a po celém území byzantského vlivu. Toto umění nejvíce vzkvétalo v 11. století – XV, možná vrcholů umění by bylo dosaženo dříve, nebýt ikonoklastického hnutí (pobuřující). Od XI w. počet ikon v kultu začal přibývat, a ikonografie se obecně změnila a obohatila. V té době se objevily nové soubory témat souvisejících s široce chápaným náboženstvím. Tvorba ikon nezanikla ani po pádu Byzantské říše. Přežil v Řecku a Rusku, získává stále symboličtější a alegorický charakter při zachování tradičních kanonických základů z hlediska ikonografie a barev, stejně jako techniky výkonu. Od 18. stol. v Rusku se začaly vyvíjet nové metody výroby ikon a začaly se odchýlit od byzantských kánonů. Pouze starověrci (odpůrci reforem v pravoslavné církvi, prováděno v 1655 r. od patriarchy Nikona) byli věrní tradici. W XX w. staré metody se začaly vracet a umění ještě nevymizelo.