Vířící dervišové
V září se narodil velký turecký básník a mystik Mevlana Celaleddin-i Rumi 1207 r. ve městě Balkh (v severním Afghánistánu). Přezdívka „Mevlana” dali mu jeho učedníci, a znamená to víceméně „náš velký mistr” (Arab ), a Rúmí odsud pocházel, že po dobytí většiny Anatolie nazývali Seldžukové země Rumy, tedy „kdysi patřící Římu”. Proto byl název seldžuckého sultanátu Rum, a protože Celaleddin působil v hlavním městě sultanátu, K jeho jménu je přidán Rumi. Mevlanův otec Behaeddin Veled byl slavný teolog, a se svým synem přijel do Konyi na zvláštní pozvání sultána Alaeddina a Keykobadu 1220 r. Předtím učil v Karamanu, kde byla speciálně pro něj postavena madrasa. Po příjezdu do hlavního města sultanátu se Celaleddin dozvěděl od svého otce, ale když zemřel, začal studovat u mystika Burhaneddina Termiziho, a své vzdělání si rozšířil na školách v Aleppu a Damašku.
W 1244 r., již vyučoval teologii na školách v Konya, Celaleddin potkal potulného derviše (stoupenec súfismu – směr rozšířený v islámu v 8. stol., se zvláštním důrazem na kontemplaci; dervišové se vyznačovali chudobou a naprostou oddaností Bohu) Semsedinna Tabrizi, což změnilo Rúmího vnímání vztahu mezi jeho vlastním bytím a láskou k Bohu. Semsedinn měl na Celaleddina tak velký vliv, že se tento stal jeho následovníkem, Tabrizi posedl jeho duši. Vidět to, Rúmího studenti a synové vyhnáni z města Semsedinna, ale když se to vrátilo jako výsledek Mevlanových snah, brzy se zprávy o něm ztratily (1247). Pravděpodobně byl zavražděn.
Po této bolestné ztrátě začal Rúmí meditovat a věřil v myšlenku najít v sobě mysticky milovanou bytost., a spojením modlitby s hudbou a extatickým tancem vedl ke sjednocení své bytosti s Bohem. Během této doby napsal mnoho filozofických a teologických děl – velmi důležité pro svět islámu. Primární je Mesnevi, mezi nejvýznamnější perská a islámská díla o mystice. Dalším významným dílem je Divan-i Sems, sbírka básní opravdu vysoké umělecké úrovně. Mevlana zemřel 17 prosince 1273 r., ale nikdo v tu chvíli nebyl smutný, neboť podle své nauky dosáhl smrtí toho nejkrásnějšího – unie, splynutí s Bohem. Rúmí chtěl skromný pohřeb, ale byl tak slavný už za svého života, že jeho pohřbu se zúčastnilo cca. 1000 lidé. Byl pohřben vedle svého otce v zahradě tekke (dervišský klášter), kde byla v následujících letech postavena krásná hrobka.
Po Mevlanově smrti zorganizoval jeho syn Sultan Velet bratrstvo předení dervišů, známý také jako Mevlanův řád. V celé Anatolii v té době vzniklo mnoho tekkas, ale některé z nich, jako prvotní dervišové, vedli potulný způsob života. Postupem času získalo bratrstvo velký vliv v celém tureckém státě, za Osmanů bylo jeho členy mnoho sultánů. Mnoho poutí věřících pokračuje k Rúmímu hrobu dodnes. Klášter sloužil až do 1925 r. jako centrum náboženského a kulturního života nejen v Konyi, ale i celé země. V tomto roce činnost dervišů ukončil Atatürk pro jejich konzervatismus a monarchistické názory.. Klášter byl poté přeměněn na muzeum. Bratrství, jako kulturní spolek, oživil v letech 60., a schůze a tanec se mohou konat v den úmrtí zakladatele -17 prosince. Celý týden se v Konyi koná festival, během kterých se předvádějí mewlewitské tance.
Rituální tanec dervišů se nazývá Sema, a spočívá v točení kolem vlastní osy s narovnanýma rukama, z nichž pravá je otevřena nahoru, a levou dolů. Je to gesto, které symbolizuje dávání lidem Boží požehnání, protože dervišové se s Ním spojili v tanci. Derviši, oděni do bílých šatů, točit rychleji a rychleji po dobu cca. 10 min, dosahují blaženosti a extáze, neboť jsou osvobozeni od pozemských záležitostí. Na konci se k nim mistr přidá, které dříve kontrolovaly správnost gest. To vše se děje za hudebního doprovodu (hlavně flétny a bubny).