Literatura
Turecká literatura byla ovlivněna íránským vlivem, ale jeho počátky sahají do minulosti, než Seldžukové dobyli Anatolii, tedy období, když byli ve střední Asii. Íránské vlivy znamenaly použití perštiny a arabštiny. Dvorská literatura z dob Seldžuků měla své centrum v Konyi, a lidová slovesnost ještě netvořila samostatný trend. Sultan Veled je považován za předchůdce turecké literatury (1226 – 1312), vůdce řádu Mevlewite. Ve svých básních začal používat turecký jazyk, které se od té doby stávaly stále běžnějšími. Zpočátku byla literatura čistě posvátná, i vědecké práce. Zatímco zpočátku básníci a spisovatelé patřili k řádu dervišů a hlásali myšlenky v souladu se šíitským duchem, tedy rovnost lidí a náboženství, hledáním smíření s Bohem a snahou o extázi, básníci osmanské éry se omezili na dvorskou ideologii. V první řadě si pochvalovali radost ze života (v dílech zvaných gazely), a jejich kreativita byla založena na hledání uměleckých forem, podle vzoru arabské a perské poezie, což vedlo ke zneužití cizí slovní zásoby a osudu poezie jen pro vyšší vrstvy. Jednalo se o tzv. kobercová literatura (pohovka – "Sbírka básní").
W XV w. velký prostor byl věnován překladům děl perských mistrů pera, ale pár talentů vyrostlo i v Turecku. Mehmed II sám zanechal velký divan s cca. 80 básně a psal výhradně v turečtině. Zde lze také zmínit Mihri Hatun, s názvem "Sappho Osmanská", která žila a zemřela jako panna. Její umění bylo jednoduché a přirozené, často ve svých básních vychvalovala svou nefalšovanou ctnost. Dvorská literatura vzkvétala v 16. století. Jedním z jeho nejvýraznějších představitelů byl jistý Baki (1526 – 1600) nazýván "sultán básníků". Reformoval poezii, úpravou taktu (měrná jednotka v řadě) perština k potřebám tureckého jazyka. Začala se rodit satirická kreativita, na kterém vycházel moralistický fabulista Nasreddin Hoca. Vycházel také z lidového umění, Tradice se předávala z úst do úst po generace.
W XIX w. próza vyvinutá v Turecku, po vzoru západní literatury, zejména ve francouzské próze. Atatürkova doba není jen revolucí v politice, ale i v literatuře. Nejprve bylo nařízeno čištění arabských a perských narůstů, které dosud zaujímaly přední místo v turecké literatuře. Poté byla představena nová abeceda, po vzoru latinské abecedy, abychom se ještě více přiblížili Evropě. To se přeneslo do literatury, který se stal dostupnější pro většinu společnosti, i když tam byly také hlasy, že přeci jen, arabská abeceda není nutně obtížnější se naučit než její latinský protějšek. Jádro programu na vymýcení rozšířené negramotnosti, tedy zřízení sítě světských škol v provinciích a městech a povinnost navštěvovat tyto domy. V prvních letech po nezávislosti mělo toto téma prvořadý význam, spolu s něčím relativně novým v Turecku, nacionalismem., co lze nazvat národní literaturou. Nejslavnější turecký básník ve světě 20. století. byl Nazim Hikmet, mimochodem pravnuk polského povstalce v osmanských službách, Konstanty Borzęcki.